Klíčové poznatky
Jedna hospodyňka pod hypnózou znovu prožila pět životů napříč šesti staletími
Náhoda zrozená z zvědavosti, rok 1968. V rozpáleném, suchém texaském Beeville pomáhal námořní hypnotizér Johnny Cannon katolické manželce námořníka (pod pseudonymem Anita) zhubnout a snížit krevní tlak pomocí relaxačních sugescí. Anita byla somnambulička, což znamenalo, že se okamžitě propadala do nejhlubšího tranzu a po probuzení si nic nepamatovala. Z rozmaru zkusili jít v regresi za hranice jejího dětství, až před narození.
Otevřely se stavidla. Od jara do podzimu roku 1968 se Anita proměnila v pět odlišných žen: June/Carol (milenku gangstera z Chicaga 20. let), Jane (jižanskou dámu z doby občanské války), Sarah (obyvatelku koloniální Nové Anglie), Mary (poddajnou manželku anglického ševce) a Gretchen (nebojácnou středověkou Němku). Každá z nich měla jiný hlas, dialekt, rukopis i povahu. Dolores Cannonová, Johnnyho manželka, držela mikrofon a dělala si poznámky – tak odstartovala čtyřicetiletou kariéru.
Co zaráží, je pokora, s jakou byl celý experiment veden. Manželé Cannonovi měli k dispozici jen velmi málo předchozí literatury (v podstatě jen případ Bridey Murphyové a pár dalších) a svou metodu si vytvářeli za pochodu. To řadí knihu spíše mezi primární prameny než mezi propracovanou teorii. Skeptici namítnou, že právě somnambulní subjekty jsou nejnáchylnější k sugesci a konfabulaci a že sugestivní otázky hypnotizéra mohou zasít bohaté narativy. Hodnota knihy netkví ani tak v důkazu reinkarnace, jako spíše v dokumentaci toho, jak živě dokáže lidská mysl vytvářet soudržné, emočně konzistentní alternativní osobnosti – fenomén, který fascinuje psychology zabývající se disociací, kryptomnézií a konstruktivní povahou paměti.
Subjekty v hlubokém tranzu se minulou osobností plně stávají, nikoli ji jen hrají
Náměsíčníci (somnambulisté) v roli mizí. Cannon definuje somnambulistu jako osobu, která vstupuje do nejhlubší hypnotické úrovně bez námahy a doslova se stává minulou osobností do všech detailů, přičemž si po probuzení nic vědomě nepamatuje. Anita svou postavu nehrála; její chování, slovní zásoba i citové reakce se zcela a mimovolně proměnily.
Konzistence pod tlakem. Johnny se ji záměrně snažil zmást v sezeních vzdálených od sebe celé týdny. Kladl jí záludné otázky (Byla ta farma v Chicagu? Je Alovo příjmení Capone?), podsouval nepravdivá fakta a přeskakoval ji mezi jednotlivými érami. Nikdy nevypadla z role. Jako plavovlasá, světlá Anita trvala na tom, že má hnědé vlasy, když byla June. Když se vrátila jako Carol na nenáviděnou farmu v Illinois, s opravdovou hrůzou křičela. Když byla regredována do dob před obvyklým používáním určitých výrazů, nepoznávala běžná slova jako slovník nebo škola.
Toto je nejvíce ověřitelné tvrzení knihy a působí oběma směry. Detail jazykového anachronismu (neznalost moderních slov) je opravdu těžké záměrně předstírat a naznačuje spíše hluboké ponoření než vědomé hraní role. Kognitivní věda však nabízí alternativy: paměť závislá na stavu a pohlcení rolí mohou vytvořit pozoruhodnou vnitřní konzistenci bez jakéhokoli nadpřirozeného zdroje. Podobnou stabilitu vykazují herci používající metodu vnitřního prožitku i pacienti s disociativní poruchou identity. Analýza rukopisu (grafolog posoudil tři podpisy jako tři odlišné osobnosti, jednu introvertní, druhou extrovertní) přidává na zajímavosti, ale grafologie sama o sobě postrádá vědeckou validitu. Konzistence je reálná a pozoruhodná; její příčina zůstává otevřenou otázkou.
Ověřte, co lze, ale smiřte se s tím, že většina důkazů zůstane nedosažitelná
Pilná detektivní práce. Dolores se snažila ověřit Anitina tvrzení pomocí dopisů, knihoven a archivů. Některé shody byly téměř nadpřirozené: chicagská rozhlasová stanice WMAQ skutečně vysílala na frekvenci blízké 67 (June měla naladěno na 65); divadlo Palace Theater na Randolph Street opravdu existovalo; doktor James Lipscomb zemřel v Chicagu v roce 1936, což odpovídalo lékaři, kterého June jmenovala; Frank Nitti byl skutečně Caponeho vykonavatel; Atchison v Kansasu leží na řece Missouri; Tennessee se skutečně odtrhlo v červnu 1861, což odpovídalo Janeinu podivnému tvrzení, že válka tehdy začala.
Ale všude narážela na zdi. Chicago Tribune a policie měly z doby oněch zločinů jen útržkovité záznamy. Bostonské historické spolky na dopisy neodpovídaly. Meteorologické úřady neměly data z roku 1810. Jak to vyjádřil Johnny: věřící nepotřebují žádný důkaz a skeptici nepřijmou žádný.
Vzorec ověřování si zaslouží bližší pohled. Mnohé potvrzené detaily (divadlo, rozhlasová frekvence, odtržení Tennessee v červnu) jsou veřejně dostupná fakta, která si Američan poloviny minulého století mohl nevědomky vštípit – jev zvaný kryptomnézie, kdy zapomenuté informace vyplouvají na povrch jako zdánlivá vzpomínka. Skutečně průkazné by byly nejasné, soukromé skutečnosti, a právě ty (Gerald Allby, přesná adresa na Lake Road) se soustavně nepodařilo potvrdit. Dolores je v této asymetrii osvěžujícím způsobem upřímná. Její přirovnání výzkumu ke genealogii (jakýkoli zásah působí jako nalezení diamantu v písku) přesně vystihuje potvrzovací zkreslení: úspěchy si pamatujeme, nezdary zapomínáme. Přesto její ochota zaznamenávat i neúspěchy dodává vyprávění důvěryhodnost, jež je v tomto žánru vzácná.
Fobie bez příčiny mohou pramenit z traumatu z jiného života
Strach bez zdroje. Anita měla celoživotní, nevysvětlitelný odpor k násilí a odmítala sledovat pořady jako The Untouchables, odehrávající se v gangsterském Chicagu, éře, o níž nic nevěděla. Přesto se v transu proměnila v June, plně ponořenou právě do tohoto světa. Jako June jednou pomohla Alovi zbavit se zbraně tak, že ji zabalila do ručníku s cihlami a hodila do jezera Michigan.
Ozvěny v přítomnosti. Ve svém současném životě měla Anita opakující se sen, ve kterém něco hází z lodi, a jednou, když se plavila trajektem poblíž New Yorku, pocítila neodolatelné nutkání hodit balíček přes palubu a nečekaně vyzvala svou společnici, aby jí podala kabelku. Také nemohla spát noc před tím, než její manžel poprvé odjížděl s námořnictvem – byla si jistá, že se nikdy nevrátí, což se zrcadlí v tom, jak Jane ztratila Geralda za občanské války.
Toto je terapeuticky nejrezonantnější linie knihy a předjímá celý obor terapie regresí do minulých životů, který Dolores pomohla zpopularizovat. Klíčový poznatek obstojí bez ohledu na metafyziku: mysl může nést emocionální náboj, jehož původ vědomé já nedokáže lokalizovat. Moderní výzkum traumatu (práce Bessela van der Kolka o tom, jak si tělo pamatuje, epigenetické studie zděděného stresu) nabízí naturalistické paralely k nevysvětlitelným strachům. Klinicky praktici poznamenávají, že narativy minulých životů mohou zmírnit symptomy bez ohledu na to, zda je minulý život doslova pravdivý – fungují jako terapeutická metafora. Otázka účinnosti a otázka reality jsou skutečně oddělitelné, což je rozlišení, které sama Dolores činí, když poznamenává, že psychologové tento nástroj používají agnosticky.
Mezi životy duchové odpočívají, poté jsou povoláni pomáhat živým
Smrt je dveřmi, ne zdí. Když byla Anita zregresována do okamžiku Juniny smrti v roce 1927, klidně vylíčila, jak se vznášela nad vlastním tělem a sledovala Ala, jak pláče. Nebála se. Alova zesnulá matka ji přivítala a vysvětlila jí pravidla: nemusíš strašit v domech ani lidi děsit, pohybuješ se okamžitě podle vůle a necítíš ani horko, ani zimu.
Strážcovská práce na zakázku. Cannonovi duchové popisují stav mezi životy, kde nějaký hlas přiděluje úkoly. Anita jako různí duchové vyprávěla, jak zastavila zraněné zvíře útočící na indiánského lovce, jak dovedla ztraceného chlapce domů v Tennessee, jak pomohla topícímu se chlapci plavat a jak provedla dívku sněhovou bouří. Podle ní může být povolán kterýkoli nezaměstnaný duch, což naznačuje, že strážní andělé nejsou přiděleni natrvalo, ale spíš nasazováni podle příležitosti.
Cannonův model duchovního světa je nápadně veselý a byrokratický, blíže jakémusi kosmickému dobrovolnickému sboru než tradiční teologii. Ozývají se v něm témata, která později systematizovali badatelé jako Michael Newton (Cesta duší), a rezonuje s literaturou o zážitcích blízkých smrti, kterou Raymond Moody zaznamenal v knize Život po životě, vydané sedm let po těchto sezeních z roku 1968: tunel, přivítání zesnulými blízkými, absence strachu. Tato shoda je zajímavá, i když kritici oprávněně poukazují na to, že taková obraznost odráží hluboce zakořeněné kulturní představy o posmrtném životě, které by v sobě nesl jakýkoli západní subjekt. Hravá historka o duchovi kradoucím lyže dodává vyprávění lidskost a narušuje slavnostní stereotyp strašení, což je odzbrojující bez ohledu na to, zda tomu člověk věří, či nikoli.
Duše může vstoupit do živého těla, když si její duch odpočine
Sařin podivný vstup. Při regresi koloniální Novoangličanky Sarah do doby před jejím narozením popsala Anita něco bezprecedentního: vstup do těla malé dívky stižené horečkou, jejíž původní duch se potřeboval stáhnout a odpočinout si. K výměně došlo ve chvíli, kdy horečka ustoupila, a okolí si všimlo jen toho, že dítě je poté tišší.
Psychické následky. Protože Sarah vstoupila čerstvě ze světa duchů, a ne obvyklou cestou narozením (které podle Cannonové otupuje vzpomínky na minulost), uchovala si vize. Jako dítě viděla budoucí Boston: dlážděné ulice, ženy v šatech ke kolenům a průsvitných punčochách, parníky přeplouvající oceán během několika dní. Její matka nad tím plakala a nazývala ji pomatenou. Dolores poznamenává, že autorka Ruth Montgomeryová později razila pro takové výměny duší termín „walk-in“ ve své knize Strangers Among Us.
Koncept walk-inu je nejodvážnějším metafyzickým tvrzením knihy a zároveň jejím nejzranitelnějším místem. Cannonová argumentuje elegantně: normální porod vymaže vzpomínky, protože se pozornost novorozence upíná na zvládnutí těla, takže duše, která tento proces obejde, si podrží svou jasnovidnost. To pěkně vysvětluje, proč mohou existovat zázračné děti a psychicky nadané děti. Přesto se tato myšlenka zároveň pohodlně chrání před vyvrácením. Popsané vize budoucnosti jsou přesně ten druh detailů, které si mysl z šedesátých let mohla snadno promítnout zpětně. Antropologicky se představy o walk-inech a výměně duší objevují napříč kulturami (tibetská tradice tulkuů, rámce posedlosti duchy), což naznačuje, že tento koncept odpovídá hluboké lidské intuici, že identita a tělo jsou oddělitelné – dualismu, který dnes většina neurovědců odmítá.
Duše střídají pohlaví a obtížnost, aby vyvážily každou lekci
Gretchen byla příliš silná. Anitiným nejranějším životem byla Gretchen, nebojácná německá šlechtična ze 14. století, tak neústupná, že ji nezastavila ani smrt. Zazděná v hradní zdi a zabitá nájezdníky, její duch odmítl odejít, děsil útočníky, hnal jezdce na koních ze skály a bránil hrad, dokud se nevrátil její otec. Hlas rozhodl, že byla na Zemi vyslána příliš brzy a potřebovala staletí odpočinku, aby se tato vzpomínka vymazala.
Princip kyvadla. Protože byla Gretchen až přemrštěně silné vůle, musel být její další život přesným opakem: mírná, jemná Mary v Anglii. Dolores usuzuje, že duše musí zažít obě pohlaví a všechny povahy, aby dosáhly rovnováhy. Anitiných pět ženských životů se podle ní odehrálo proto, že její silné sklony bylo nejprve nutné vyvážit, než mohla bezpečně vtělit jako muž.
Sekvence s Gretchen je emocionálním vrcholem a Anitin odpor vstoupit do ní (jediný okamžik, kdy se v transu bránila) je přesvědčivým psychologickým detailem. Princip vyvažování, který Cannonová formuluje, připomíná karmickou pedagogiku nalézanou v teosofii a hinduisticko-buddhistickém myšlení: duše jako žák procházející doplňujícími se zkušenostmi směrem k rovnováze. Zrcadlí to také jungiánskou individuaci, integraci protikladů (včetně kontrasexuální animy a animu) do celistvého já. Tento rámec je duchovně uspokojivý, ale vědecky nevyvratitelný a dodatečně vkládá smysl do jakéhokoli objevujícího se vzoru. Je pozoruhodné, že Cannonová v průběhu desetiletí svůj vlastní pohled revidovala — zprvu přijímala Anitiny výhradně ženské životy jako přirozené, později je přehodnotila skrze optiku vyvažování, což je čestný doklad vyvíjející se teorie.
„Dokonalý duch“ tvrdil, že se Bůh vrátí ve 21. století
Nově stvořená duše. Během jednoho ze sezení se objevila překvapivě vznešená a výmluvná bytost, která nikdy nežila na Zemi, ale byla stvořena Stvořitelem z kousku dobra. Cannonovi ji nazvali Dokonalým duchem. Popsala kosmologii: Bůh stvořil mnoho slunečních soustav (ne všechny), na každé planetě usídlil život přizpůsobený jejím podmínkám a zvláštní přízeň chová k trápící se Zemi.
Odvážná proroctví. Duch řekl, že Bůh se jednou zjevil jako část sebe sama (Ježíš), byl odmítnut a vrátí se ve 21. století, kdy se zhmotní jako obyčejný člověk, prohlásí se za božského a bude znovu odmítnut. Přerámoval také ďábla – ne jako bytost, ale jako lidskou sobeckost, iluzi, kterou církev učí proto, že lidská mysl těžko snáší představu Boha, jenž v sobě zahrnuje jak dobro, tak stín.
Tato pasáž je místem, kde se kniha nejvíce vzdaluje od Anitiných ostatních, charakterově laděných osobností a vstupuje do čistě teologického zjevení, podaného neobvykle výmluvnou angličtinou. Tento stylistický posun je výmluvný: skeptici v něm vidí subjekt transu, který zprostředkovává duchovní touhy hypnotizéra nebo kultury, zatímco věřící v něm spatřují skutečný kontakt s vyšší bytostí. Obsah sám mísí gnostické myšlenky (zlo jako iluze, zmírněný demiurg), procesuální teologii (trpělivý, ne všemohoucí Bůh ovládající jen část stvoření) a panspermii příbuzné představy o životě na mnoha světech. Anita, vychovaná v katolické víře, to považovala za natolik znepokojivé, že požádala o vymazání této vzpomínky. Tato úzkost je psychologicky autentická a naznačuje, že materiál se skutečně dostal do rozporu s jejím vědomým přesvědčením, spíše než aby mu lichotil.
V roce 1968 Anita předpověděla Nixonovo vítězství ještě dřív, než oznámil kandidaturu
Předvídavost ze stavu ducha. Cannon tvrdí, že duchové dokážou nahlédnout do budoucnosti soustředěním. Během sezení v polovině roku 1968 Anita v transu předvídala nepokoje během horkého léta v Chicagu (nepokoje během sjezdu Demokratické strany skutečně propukly téhož srpna), předpověděla, že se prezidentem stane Nixon (v době, kdy byl za favorita považován Robert Kennedy a Nixon svou kandidaturu ještě neoznámil), a předvídala, že lidé v roce 1969 dosáhnou Měsíce, přičemž tuto událost provázela tragédie.
Atentát a ztracená ponorka. Když měla Anita popsat Kennedyho smrt z roku 1963, líčila křížovou palbu, výstřely jak ze skladiště knih, tak zpoza plotu — a to celé roky předtím, než se konspirační teorie staly populárními. Popsala také jadernou ponorku USS Scorpion, ztracenou v květnu 1968, jak se potápí kvůli vnitřní poruše pod hloubkou zhroucení — scénář, který později námořní vyšetřování označilo za pravděpodobný.
Proroctví je nejtěžší žánr, který lze poctivě hodnotit, protože kniha vyšla v roce 2009, tedy desítky let po popisovaných událostech, což poskytuje dostatek prostoru pro selektivní zdůrazňování a dodatečné přizpůsobování. Zásahy ohledně Nixona a přistání na Měsíci jsou působivé, pokud byla sezení skutečně nahrána v polovině roku 1968, rukopis však ležel nepublikovaný celá léta a žádný nezávislý zdroj datum nahrávek nepotvrzuje. Tvrzení o křížové palbě při Kennedyho atentátu rezonuje s populárním konspiračním smýšlením, které zesílilo po sedmdesátých letech, což vyvolává otázku, zda pozdější úpravy vyprávění nezabarvily. Popis ponorky Scorpion je vzhledem k neprůkazným závěrům námořnictva skutečně zajímavý. Obezřetní čtenáři však považují nedatovanou, sebehlásenou předvídavost za nejslabší důkazní článek, ať už je vyprávění jakkoli přesvědčivé.
Záblesk budoucnosti jí dal sílu přežít katastrofu
Proroctví, které obstálo. Během jednoho sezení se Anita podívala do budoucnosti a řekla Johnnymu, že se dožije vysokého věku obklopen pravnoučaty v jednom z jižních států a bude pracovat s dráty a elektronkami – technologií, kterou vnímala jako děsivou a cizí.
Zkouška. V září roku 1968 do Johnnyho čelně narazil opilý řidič. Utrpěl tři otřesy mozku, ztratil veškerou krev, srdce mu třikrát selhalo a lékaři nejprve předpovídali smrt, poté trvalý vegetativní stav a nakonec amputaci obou končetin. Dolores, držící se předpovědi z transu, klidně trvala na tom, že bude žít. A přežil. Jeho obličej se zahojil tak rychle, že chirurg zrušil plánovanou plastickou operaci; personál mu začal říkat Zázračný muž. Přišel o jednu nohu, dvacet pět let strávil částečně na vozíku a zemřel v roce 1994 – poté, co se skutečně dožil svých pravnoučat.
Toto je nejlidštější a zároveň nejméně ověřitelná kapitola knihy a její síla spočívá spíše ve vyprávění než v důkazech. Ať už proroctví způsobilo Dolořino odhodlání, nebo ho jen zpětně racionalizovalo, psychologická funkce je jasná a dobře doložená: očekávání a naděje měřitelně ovlivňují odolnost pečujících osob a dokonce i výsledky pacientů (literatura o placebo a nocebo efektu, studie o optimismu a uzdravování). Johnnyho rychlé uzdravení může odrážet životaschopnost neobyčejně zdatného sedmatřicetiletého muže a také lékařské štěstí, ale pro rodinu bylo podstatné to, jaký smysl si z toho vytvořila. Tato kapitola zároveň přerámuje celou knihu: skutečným přínosem experimentu, jak tvrdí Dolores, nebylo dokázat reinkarnaci, ale vybavit ji schopností vydržet tragédii – hluboce pragmatická forma duchovnosti.
Pokud nedokážete nepsat, pokračujte po každém odmítnutí
Devět let samých ne. Dolores napsala Five Lives Remembered v roce 1980, ale žádný nakladatel o ni nestál. Neexistovala žádná knihkupectví zaměřená na New Age, metafyzika byla okrajovou záležitostí a jedno nakladatelství prohlásilo, že by to snad zvážilo, kdyby regresí prošla nějaká slavná filmová hvězda. Rukopis založila a dál psala další knihy, přestože zažívala opakovaná zklamání.
Zkouška posedlosti. Její pravidlo pro začínající spisovatele znělo: vaše první kniha se možná nikdy neprodá, takže pište další. Pokud jste opravdový spisovatel, nedokážete nepsat; raději budete psát, než jíst. Její čtvrtá, pátá a šestá kniha (trilogie Conversations with Nostradamus) se prodaly jako první. Tento debutový rukopis ležel 11 let, než ho v roce 2009 její dcera označila za „přemosťovací knihu“, časovou kapsli toho, jak to všechno začalo.
V metafyzických pamětech je ukryto skutečně užitečné poučení o tvůrčí vytrvalosti, které obstojí nezávisle na jakékoli víře. Cannonové kritérium „nedokážu nepsat“ připomíná radu Rilkeho v Dopisech mladému básníkovi: pište pouze tehdy, pokud byste zemřeli, kdyby vám to bylo zakázáno. Zároveň to koresponduje s výzkumem vnitřní motivace (teorie sebeurčení Deciho a Ryana), který zjistil, že vnitřně motivovaní tvůrci vydrží odmítnutí zvenčí mnohem lépe než ti, kdo hledají odměnu. Její reálná bilance (více než patnáct knih, překlady do dvaceti jazyků, vlastní vydavatelství) tuto radu empiricky potvrzuje. Detail o nakladateli, který chtěl slavnou osobnost jako téma, je trefným pohledem na to, jak strážci brány honí náhražky hodnoty místo samotného díla.
Analýza
Pět vzpomínaných životů je duchovní memoár maskovaný za případovou studii a jeho neobvyklé kouzlo pramení z toho, že jej napsali nováčci. V roce 1968, ještě před tím, než vůbec existoval slovník New Age, Johnny a Dolores Cannonovi náhodou narazili na regresi do minulých životů při léčbě manželky námořního důstojníka kvůli nadváze a vysokému krevnímu tlaku. Neměli žádnou mapu, svou metodu vymýšleli za pochodu a vše zaznamenávali. Kniha, vydaná o čtyři desetiletí později, je otevřeně pojata jako naivní příběh o počátcích – a to je zároveň její omezení i její poctivost.
Jako důkaz reinkarnace je materiál sugestivní, ale ne přesvědčivý, a Dolores si to uvědomuje. Ověřitelné detaily bývají obecně dostupné fakty (rádiové frekvence, divadla, historická data), které lze vysvětlit kryptomnézií, zatímco soukromá, jedinečně průkazná tvrzení se soustavně nepotvrzují. Kapitoly věnované předvídání budoucnosti jsou oslabeny desetiletími, která uplynula mezi sezeními a vydáním knihy. Nejsilnějším jevem tu není paranormální tvrzení, ale psychologický jev: náměsíčná (somnambulní) subjektka, která vytváří pět vnitřně soudržných osobností s odlišnými hlasy, dialekty, temperamenty a dokonce i rukopisem, plus jazykové anachronismy, které je těžké záměrně předstírat. To je skutečná hádanka týkající se disociace, konstrukce paměti a vžívání se do role, kterou stojí za to brát vážně bez ohledu na metafyziku.
Trvalá hodnota knihy leží jinde. Byla průkopníkem terapeutického poznatku – dnes už běžného v praxi regresní terapie – že nevysvětlitelné fobie a vzorce chování lze vyřešit prostřednictvím příběhu, ať už je tento příběh doslovně pravdivý, nebo ne. Její kosmologie (duše odpočívající mezi životy, vyvažující temperamenty a pohlaví, povolávané jako pomocníci) předjímá Newtona a rezonuje se současným výzkumem blízkosti smrti od Moodyho, čímž odhaluje sdílené kulturní scénáře o smrti. A její závěrečné dějství, kdy Dolores pomůže překonat manželovu katastrofální nehodu předpověď učiněná v transu, přerámovává celý projekt na pragmatickou spiritualitu: smyslem nikdy nebyl důkaz, ale odolnost. Čtena jako memoár a fenomenologie, nikoli jako důkaz, kniha odměňuje zvědavost a zároveň vyžaduje zdravou skepsi.
Shrnutí recenzí
Kniha Pět vzpomenutých životů se setkává převážně s pozitivními recenzemi, s průměrným hodnocením 4,59/5. Čtenáři oceňují průkopnickou práci Cannonové v oblasti regrese do minulých životů a považují knihu za fascinující a podnětnou k zamyšlení. Mnozí oceňují vhled do raných let kariéry Cannonové a její přímočarý přístup. Někteří čtenáři poukazují na naivitu knihy a nedostatek potvrzení některých tvrzení. Celkově čtenáři knihu doporučují těm, kdo se zajímají o reinkarnaci a zážitky z minulých životů, ačkoli několik z nich zůstává vůči její věrohodnosti skeptických.
Lidé také čtou
Slovníček
Somnambulista
Subjekt dosahující nejhlubšího hypnotického transuCannonové termín pro hypnotický subjekt, který snadno a úplně vstupuje do nejhlubší možné úrovně transu. V tomto stavu se osoba doslova stává minulou osobností hlasem, chováním i emocemi a po probuzení si na seanci vědomě nevzpomíná, přičemž ji prožívá jako krátký spánek. Cannonová považovala somnambulisty za ideální subjekty pro výzkum reinkarnace díky hloubce a detailnosti uvolněných informací.
Walk-in (vstupující duše)
Duše vstupující do existujícího tělaVýměna duší, při níž jeden duch opouští živoucí tělo a druhý do něj vstoupí, aby pokračoval v daném životě, často když si původní duch potřebuje odpočinout nebo byl na Zemi vyslán předčasně. Cannonová se s tímto jevem setkala u osobnosti jménem Sarah, která vstoupila do těla nemocného horečnatého dítěte. Termín zavedla autorka Ruth Montgomeryová v knize Strangers Among Us; Cannonová jej používá zpětně, protože v době jejích seancí v roce 1968 ještě neexistoval.
Dokonalý duch
Nově stvořená duše, která se nikdy nevtělilaÉterická, výřečná entita, která se objevila během jedné seance a popsala se jako čerstvě stvořená Stvořitelem z kousku dobra, jež nikdy nežila na Zemi. Předložila kosmologii zahrnující mnoho obydlených sluečních soustav, trpělivého Boha, ďábla jako pouhý lidský sobectví, a předpověděla, že se Bůh ve 21. století vrátí jako obyčejný člověk, který bude znovu odmítnut.
Regresní terapeut
Hypnotizér specializující se na minulé životyTermín, který si Cannonová sama přisoudila pro hypnotizéra specializujícího se na regresi do minulých životů, terapii minulých životů a výzkum reinkarnace. Poté, co Johnny po své nehodě ztratil zájem, se Dolores v roce 1979 sama naučila hypnózu, přičemž upřednostňovala rychlé indukce založené na vizualizaci před dlouhým testováním hloubky transu, a během zhruba třiceti let zdokumentovala tisíce případů.
Přemosťující kniha
Časová schránka vlastních počátkůPopis, který tomuto rukopisu dala Dolořina dcera Julia, když naléhala na jeho vydání v roce 2009: kus historie a časová schránka ukazující, jak začala Cannonové desítky let trvající kariéra. Přestože je ve srovnání s jejími pozdějšími díly jednoduchá a naivní, dokumentuje původní, nepřipravený objev regrese do minulých životů a zachovává poznatky, které podle Cannonové jen potvrdily tisíce pozdějších případů.
Stáhnout PDF
Stáhnout EPUB
.epub je ideální pro čtení elektronických knih na telefonech, tabletech i čtečkách.